THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
První “překvápko“ na člověka čeká ihned po vložení disku do přehrávače-namísto klávesových orgií a jiných pokusů o navození mystické atmosféry nás čeká zhruba minutu trvající, solidně technicky zvládnuté sólo na bonga otevírající tak prostor pro následný přechod do nečitelné vřavy, jejíž umístění hned za tuto citlivě rytmickou záležitost já osobně shledávám trochu nevhodné. Zbytek úvodní skladby „Drums in the deep“ je přípravou na to, co nás čeká po celý zbytek alba, tedy s trochou roztřepenosti podané hloubavé melodie doplněné o příjemný, avšak často nenápadný Veroničin zpěv. Když už jsem tak nakousl tuto v mnoha metalových sférách angažovanou slečnu a vůbec ženský zpěv v této kapele, nemůžu než souhlasit s jejím názorem na zbytečnost početnějšího obsazení tohoto řemesla, zdvojení, jaké jsme měli u zmiňovaných možnost slýchat v minulosti. To co se zdá být na pódiu příjemnou ozdobou, může někdy hudbě samotné škodit. Jako druhý byl na desku zařazen jeden z mých favoritů, zasněnou náladou ověnčený „Executor“, jehož závěr se ale nese v duchu malinko násilného natahování bez vážnějšího nápadu. Dojmu mírné stagnace mě však nezbaví ani bez větší pointy a hloubky vyřčený „Verdict“, který tak musí být popřen tajemnou „Královnou duší“,kde se za kytarovou stěnou v bouři činelů neztratí ani decentní hlásek zmiňované slavice, doplněný dnes již vyrovnanějším vokálním projevem Axe.
Vrchol alba tvoří bezesporu pátá „Fire purgatory“, nenápadně se rozjíždějící skladba nám zejména v druhé polovině několikrát předloží chytlavé a do popředí vytažené zpěvné linky, kterým zdatně sekundují sekané kytary a atmosféru podkreslující klávesy. Následující „Touch the stars“ představuje v mnoha směrech klid po bouři. Tím prvním měřítkem je oproti předešlému tracku jemné zmírnění, druhým bohužel také menší nápaditost. Využití všemožných bubínků můžeme kromě věci otevírající nalézt rovněž u na indiánských rytmech rozjíždějící se „Time frame II.“, kde je opět celý efekt následně popřen zběsilým hlukem. Na rozdíl od případu minulého ale opojení zajímavou rytmikou nezačíná a nekončí první minutou, nýbrž pokračuje v průběhu celé sedmiminutové kompozice, kdy nám bubeník předvádí kromě klišovitého kolovrátku i zajímavou hru na činely a přesvědčuje nás tak, že jeho rejstřík není tak tenký. Po celou desku trochu postrádanou či poněkud schovanou dynamiku proměn tempa si můžeme vychutnat v místy tajemné, jindy zase rozjařené „Confession“, to už na nás ale nedočkavě světélkuje z temna se postupně vynořující „Hvězda“ skladby závěrečné, jenž tak tvoří tečku za možná poněkud jednotvárným albem.
Co říci závěrem? Moje předpovědi a očekávání, které jsem před poslechem desky měl, byli tentokrát vyplněny téměř přesně. Odporný zvuk srážející minulé CD byl částečné vylepšen, ale nečitelnost některých nástrojů v hutnějších pasážích zůstává. Nosné rify a melodie znějí věrohodněji a méně povrchně, na druhou stranu se zase častěji dočkáme skladatelské monotónnosti. Rovněž technické zvládnutí jednotlivých instrumentů prezentuje krok vpřed. Co se ovšem nemění je kontrast mezi vnitřkem a vnějškem bookletu. Zatímco vnitřní stránky s texty a fotkami zdobí dobrá grafika a estetika slazení barev, vpředu se nás opět snaží okouzlit kýčovitá malůvka … Sečteno a podtrženo mám před sebou album, které by posluchače „středověkého doom-metalu“ oslovit určitě mělo, jestli si najde cestu také ke zbytku publika zatím říci nedokážu.
7 / 10
Gulesh
- kytary, vokály
Hektor
- bicí
Mx
- klávesy
Veronique
- zpěv
Ax
- kytary, zpěv
Seyel
- baskytara
Mr. Ren Bayern
- viola
1. Drums In The Deep
2. Executor
3. Verdict
4. Queen of Souls
5. Fire Purgatory
6. Touch The Stars
7. Time Frame II.
8. Confession
9. Star
Vydáno: 2002
Vydavatel: Arcanus Sonitus
Stopáž: 51:50
Produkce: Zdeněk Šikýř, Jakub Homola, Petr Korál
Studio: Hostivař
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.